Přemýšlíme pravicově

Školní tělocvična

Polná je město odsouzené k úspěchu. Jeho poloha, malebnost i prostředí, které nabízí, mu dávají šanci postupně obnovovat něco z minulého významu. Jedním ze znaků úspěchu je růst, součástí růstu je i větší počet dětí. Více dětí potřebuje odpovídající prostory ke svému vzdělávání a rozvoji. Součástí školních i mimoškolních aktivit jsou hřiště otevřená i kryté tělocvičny. Mnohé se povedlo, není dořešeno zázemí u základní školy.
Záměr vybudovat tělocvičnu u budovy na Poděbradově ulici (dívčí škola) se vleče od počátku 90. let. Po konzultacích s  Národním památkovým ústavem v Brně byly dohodnuty maximální rozměry 30x18m, při výšce štítu nad terénem max. 8m. Jako projektant byla vybrána na základě ceny firma Santis Žďár nad Sázavou. Jednalo se o tělocvičnu typu „stodola“ a bylo dohodnuto, že bude štítem k Ochozskému potoku.
V roce 2008 započaly práce na projektu pro územní řízení. Vzhledem k tomu, že bylo založeno nové pracoviště Národního památkového ústavu v Telči, příslušné pro kraj Vysočina, došlo ke změně památkářů a také projekt tělocvičny byl kompletně přepracován. Namísto klasického řešení se sedlovou střechou bylo navrženo řešení, které se dá těžko popsat. Jednalo se o čtyři spojené zaoblené pásy, které byly na vždy jedné straně vyšší a výšky se střídaly. Celek pak půdorysně tvořil obdélník s delší stranou podélně s potokem, 6m od potoka
Přestože byl na první pohled nezvyklý, splňoval vše potřebné. Velikost tělocvičny odpovídala potřebám jak školy, tak sportovních spolků. V tělocvičně byly dvoje šatny, jak pro školu, tak i pro odpolední mimoškolní činnost.  Výška tělocvičny odpovídala požadavkům památkářů. Podélné řešení a výška zaručovaly minimální zastínění objektů stojících za tělocvičnou.
Získat stavební povolení na stavbu v historickém centru připomíná známou pohádku o kohoutkovi a slepičce. Město Polná dalo na stavební úřad v Polné žádost o stavební povolení. Ten si dne 21. 1. 2010 vyžádal závazné stanovisko Magistrátu města Jihlavy –odboru územního plánování. K vydání jeho stanoviska bylo nutné další závazné stanovisko, tentokrát od Národního památkového úřadu,  odborného pracoviště Telč. Přestože příprava projektu probíhala za konzultací s tímto ústavem a byl podle jeho připomínek průběžně upravován, závazné stanovisko mohl ústav vydat až k hotovému projektu. Památkáři z Telče své kladné stanovisko na magistrát doručili dne 15. 2. 2010.
Na dalším průběhu věci je vidět, jak subjektivní může být hodnocení toho, co lze a co nelze dělat na zadním traktu budovy v okraji památkové zóny. Svoje separátní záporné stanovisko k projektu vydal Ing. arch. Karel Kuča, formálně soukromá osoba, na řízení nezúčastněná. Stanovisko je datováno dne 25. 1. 2010, na magistrát města Jihlavy bylo doručeno dne 29. 3. 2010.
Protože názor odborníků z magistrátu souzněl s názorem Ing. arch. Kuči, , požádal MMJ dne 15. 3. 2010, vzhledem k náročnosti problému, Krajský úřad Kraje Vysočina o prodloužení termínu k vyjádření. Tato mu byla prodloužena z 30. 3. do 30. 4. 2010.
29. 3. 2010 poslal MMJ žádost o vyjádření  na NPÚ ústřední pracoviště v Praze a to 14. 4 2010 dalo zamítavé stanovisko.  Na základě tohoto stanoviska dal MMJ odbor územního plánování rovněž zamítavé stanovisko. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto i o osudu stavebního povolení.
Město se proti rozhodnutí odvolalo, ale kolečko se opakovalo, jen místo Magistrátu města Jihlavy, rozhodoval Krajský úřad Kraje Vysočina a místo Národního památkového úřadu v Telči rozhodoval NPÚ, ústřední pracoviště Praha. Pod rozhodnutím je podepsána paní Ing. arch Věra Kučová, náměstkyně GŘ pro památkovou péči. Výsledek vyjádření ze dne 20. 12. 2010 byl stejný, opětné zamítnutí. Tím také skončila šance řešit tuto potřebu polenských dětí z evropských peněz a prostředky regionálního operačního programu byly vyčerpány na jiné projekty.
Rozhodnutí NPÚ vrátilo celý záměr zpět na začátek. Vznikla nová pracovní skupina, v níž jsou staří známí – projektant, NPÚ v Telči, Magistrát Jihlavy-odbor územního plánování a Kraj Vysočina-oddělení památkové péče. Až bude něco dohodnuto a dokonce i schváleno, bude před městem stát problém další. Kde získat prostředky na tuto stavbu … .
Z celé této anabáze je vidět, jak snadno se i ten nejlepší bohulibý záměr může utopit v džungli zájmů odpovědných osob, jejichž subjektivní posouzení má váhu zákona. Památkáři se ani netají, že důvodem je snaha prosadit myšlenku na obnovu rybníků, které kdysi Polnou obklopovaly a z nichž dnes zbyly pouze Špačák a Peklo. Ostatní postupně zanikly, když se vyčerpal jejich přínos strategický i ekonomický a začaly bránit rozvoji města.
Nejsem památkář, ale dopravní inženýr a člověk, který v Polné vyrostl. Jsem však přesvědčen, že místo Polné je ve století dvacátém prvním, že si nejrůznějšího úpadku z nejrůznějších důvodů odbyla už dostatek. Jsem také přesvědčen o tom, že městské centrum má přirozeným způsobem přecházet v okrajové čtvrti a že historie má sloužit městu, nikoli město historii.
Mám rád vodu a rád chodím po březích rybníků. Na Vysočině jich je nespočet. Právě proto si umím představit estetiku takového návesního kačáku bez veškeré romantiky. Takovým je rybník Špačkův a takovým by beze vší pochyby byly i obnovené rybníky – ať Školský, ať ty na Ochozském potoku umístěné uprostřed města. Rybník sám do určité velikosti je pouhým jedním k prvků celku, se kterým musí ústrojně ladit. Zkuste si to představit taky!
Pavel Bárta.